 |
| 05 Luanda |
pátek 25. června 2010
středa 16. června 2010
Bramboračka
Já: Dnes mi, prosím Tě uvař na oběd nějakou polévku.
Kuchařka Emílie: Jakou, bramborovou?
Já: Třeba bramborovou, to je jedno.
V 13 hodin:
Emilíe: Já čekám na Tebe, co mám vařit, neměli brambory, tak jsem polévku dělat nemohla...
Já: ???????????
Už si začínám zvykat (to, že nemají brambory tím nemyslím).... Každopádně Emílie je opravdu případ, který snad dlouho řešit nebudu – byla tady jen na záskok a dočasná výpomoc, tak doufám, že hlavní kuembska kuchařka chápe o něco lépe.
Kuchařka Emílie: Jakou, bramborovou?
Já: Třeba bramborovou, to je jedno.
V 13 hodin:
Emilíe: Já čekám na Tebe, co mám vařit, neměli brambory, tak jsem polévku dělat nemohla...
Já: ???????????
Už si začínám zvykat (to, že nemají brambory tím nemyslím).... Každopádně Emílie je opravdu případ, který snad dlouho řešit nebudu – byla tady jen na záskok a dočasná výpomoc, tak doufám, že hlavní kuembska kuchařka chápe o něco lépe.
Něco málo o práci
Asi bych měla informovat taky o tom, co dělám většinu času, takže o práci... Jak všichni víte, „můj“ program je o hygienické osvětě, latrínách a odpadcích. Projekt byl napsaný někdy před dvěma roky, a ne všechno se jak mně, tak i lidem okolo zdálo jak dostatečně reálné, udržitelné a potřebné. Proto jsme, spolu s asistentem projektu, kterého jsme přijali hned můj první opravdový den v práci, začali rozhovory s komunitami v Kuembě a v kuembském okrsku.
Tak jsme například zjistili, že nikde, kromě jedné vesnice, veřejné latríny vlastně vůbec nechtějí. Většina lidí v Kuembě má buď svůj vlastní záchodek, nebo používá sousedův. Lidé v menších vesnicích často chodí do „trávy“ nebo do „lesa“, protože jsou podle svých slov líní kopat svou vlastní latrínu. Podle mě je to, protože nechápou, co je na tom špatného, s.át někde v lese, obzvláště, když to sežerou jejich prasata...
Bohužel se nám občas dostáváme i odpovědi jako „vodu nepřevařujeme, víme, že bychom měli, ale dlouho to trvá/nemáme na to trpělivost/jsme liní“. To mi pak připadá jako trochu marné snažit setakovým lidem něco vysvětlovat, ale zatím to vypadá, že většina lidí o takových věcech prostě neví, a že to smysl snad má.
Teď zařizujeme školení „Komunitních agentů zdraví“, což je něco, co v jiných oblastech Angoly už víceméně funguje. Tito agenti jsou dobrovolníci, kteří jsou školeni v tom, aby mohli lidi ve svém okolí poučit jak předcházet nemocem, proč si mít ruce, jak převařovat vodu apod. V Kuembě není zatím takový „agent“ ani jeden, právě kvůli spojení a odlehlosti. Školení provedou pracovníci s provinčního zastupitelství Ministerstva zdravotnictví, ale my zprostředkujeme výběr těchto dobrovolníků v komunitách a jejich přepravu do Kuemby.
Dále máme v plánu nějaké „osvětové akce“ ve školách a v komunitách. Ve školách by to měli být učitelé, které snad připravíme nejen na to, aby o hygieně opravdu věděli, ale také na to, aby to žákům uměli podat zajímavě a přesvědčivě. K tomu se snad přidá také nějaké školení všech profesorů, protože jsem přesvědčená, že ne všichni se chovají tak, aby dětem mohli být opravdu příkladem. V komunitách by pak měli pracovat tzv. Komunitní "rozvíječky", doufáme, že to budou spíš ženy, a že nějaké schopné a cestování ochotné ženské najdeme.
Mezitím se snažím také zjistit, jestli opravdu budeme někde stavět záchodky (v jedné vesnici hned u Kuemby by o to prý opravdu stály) a jak můžeme spolupracovat s firmou, která se má starat o odpadky (ale pravidelně nedostává od vlády peníze, a ještě ani nedistribuovala většinu barelů, kam by místní měli odpad házet).
Nejtěžší ze všech nových věcí je ovšem být nadřízenou. Jedna část tohoto „úkolu“ by byla složitá i v Evropě, třeba vymýšlet práci asistentovi, který trpí i tím, že má něco kopírovat (fakt to nedává), a na počítači neumí ani ťuk. Naštěstí mezi lidmi v komunitách se opravdu pohybuje skvělě a jde mu také řídit nějaké další místní (tj. kuembské) zaměstnance (jako třeba řidiče motorky). Jenže pak je tu to, co v Evropě jde tak nějak snadněji – přístup lidí k práci (v tom je naštěstí právě ten asistent bez problémů), občas ve snaze „napálit bělocha“. No je to určitě dobrá škola...
Tak jsme například zjistili, že nikde, kromě jedné vesnice, veřejné latríny vlastně vůbec nechtějí. Většina lidí v Kuembě má buď svůj vlastní záchodek, nebo používá sousedův. Lidé v menších vesnicích často chodí do „trávy“ nebo do „lesa“, protože jsou podle svých slov líní kopat svou vlastní latrínu. Podle mě je to, protože nechápou, co je na tom špatného, s.át někde v lese, obzvláště, když to sežerou jejich prasata...
Bohužel se nám občas dostáváme i odpovědi jako „vodu nepřevařujeme, víme, že bychom měli, ale dlouho to trvá/nemáme na to trpělivost/jsme liní“. To mi pak připadá jako trochu marné snažit setakovým lidem něco vysvětlovat, ale zatím to vypadá, že většina lidí o takových věcech prostě neví, a že to smysl snad má.
Teď zařizujeme školení „Komunitních agentů zdraví“, což je něco, co v jiných oblastech Angoly už víceméně funguje. Tito agenti jsou dobrovolníci, kteří jsou školeni v tom, aby mohli lidi ve svém okolí poučit jak předcházet nemocem, proč si mít ruce, jak převařovat vodu apod. V Kuembě není zatím takový „agent“ ani jeden, právě kvůli spojení a odlehlosti. Školení provedou pracovníci s provinčního zastupitelství Ministerstva zdravotnictví, ale my zprostředkujeme výběr těchto dobrovolníků v komunitách a jejich přepravu do Kuemby.
Dále máme v plánu nějaké „osvětové akce“ ve školách a v komunitách. Ve školách by to měli být učitelé, které snad připravíme nejen na to, aby o hygieně opravdu věděli, ale také na to, aby to žákům uměli podat zajímavě a přesvědčivě. K tomu se snad přidá také nějaké školení všech profesorů, protože jsem přesvědčená, že ne všichni se chovají tak, aby dětem mohli být opravdu příkladem. V komunitách by pak měli pracovat tzv. Komunitní "rozvíječky", doufáme, že to budou spíš ženy, a že nějaké schopné a cestování ochotné ženské najdeme.
Mezitím se snažím také zjistit, jestli opravdu budeme někde stavět záchodky (v jedné vesnici hned u Kuemby by o to prý opravdu stály) a jak můžeme spolupracovat s firmou, která se má starat o odpadky (ale pravidelně nedostává od vlády peníze, a ještě ani nedistribuovala většinu barelů, kam by místní měli odpad házet).
Nejtěžší ze všech nových věcí je ovšem být nadřízenou. Jedna část tohoto „úkolu“ by byla složitá i v Evropě, třeba vymýšlet práci asistentovi, který trpí i tím, že má něco kopírovat (fakt to nedává), a na počítači neumí ani ťuk. Naštěstí mezi lidmi v komunitách se opravdu pohybuje skvělě a jde mu také řídit nějaké další místní (tj. kuembské) zaměstnance (jako třeba řidiče motorky). Jenže pak je tu to, co v Evropě jde tak nějak snadněji – přístup lidí k práci (v tom je naštěstí právě ten asistent bez problémů), občas ve snaze „napálit bělocha“. No je to určitě dobrá škola...
neděle 6. června 2010
Prvních 10 dní v Kuembě
Tak jsem to přežila. Deset dní strávených bez možností komunikovat s vnějším světem. Bez internetu a bez mobilu, já zavíslák na to vědět, co se kde děje, a co všichni dělají a jak se mají...
Těch deset dní jsem nejen přežila, ale strávila dobře. Pravda je, že většinu doby tam byl někdo další z Čechů, ale ten večer, kdy jsem tam byla "sama", jsem byla ráda, že můžu zalézt do postele s knížkou a pustit si nějaký film. Tak jen doufám, že tak to bude i ty další dny, i když, možná, kdybych se trochu nudila a měla čas si dopředu připravit text pro tento blog, tak by Vám to nevadilo. A aspoň by jste četli něco zajímavého... :-)
Těch deset dní jsem nejen přežila, ale strávila dobře. Pravda je, že většinu doby tam byl někdo další z Čechů, ale ten večer, kdy jsem tam byla "sama", jsem byla ráda, že můžu zalézt do postele s knížkou a pustit si nějaký film. Tak jen doufám, že tak to bude i ty další dny, i když, možná, kdybych se trochu nudila a měla čas si dopředu připravit text pro tento blog, tak by Vám to nevadilo. A aspoň by jste četli něco zajímavého... :-)
pátek 4. června 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
