 |
| Začátek období dešťů - Start of the rainy season - Comienzo de la época de lluvia |
neděle 7. listopadu 2010
sobota 16. října 2010
Náboženství... a fetiseiros a kimbandeiros [fetizeiruš a kimbandeiruš]
Podle oficiálních údajů se v Angole 53 procent hlási ke křesťanství, a 47 procent k animismu (islám tu prakticky neexistuje). Nejsilnější je, díky vlviu bývalých kolonizátorů katolicismus, ale v Angole existuje také spousta evangelických (především místních) církví, bohužel také existují sekty (ta největší takz vynikla lokálně. A musím říct, že nahání hrůzu jako jakékoliv jiné sekty).
Přes všechny tyto údaje se odvážím věřit, že v černou a bílou magii věří 99,9% Angolanů, teda hlavně v tu černou. Fetiseiros jsou obviňováni nejen z nemocí, ale i „záhadných krádeží“, kdy svých temných sil používají ke krádeži peněz z podprsenek (které některé Angolanky používají místo podprsenek), nebo otevření dveří bez klíčů (za to za pomoci kosti z černé kočky). Fetizeiro prý není nikdo veřejně, i když občas samozřejmě požívájí své moci nejen pro sebe, ale i pro zlomyslné zákazníky. Každopádně být obviněn z čarodějnictví se může rovnat vyhnání z vesnice, nebo naopak respektu, kdy se ostatní obyvatelé obávají použití [fetizu] – kouzla proti nim.
Kimbandeiros, jsou ti „hodní“, přitom Ti, kteří ve skutečnosti můžou opravdu udělat paseku....Jsou to lidé, kteří můžou zvrátit kouzla fetizeirů, ale také tradiční léčitelé a bylinkáři – kteří pokud léčí bylinkami mohou opravdu pomoci. Ne náhodou je více kimbandeirů především tam, kde „normální lékařská“ (nebo spíš než lékařská, státní) pomoc chybí nebo je těžko dostupná. Ostatně i různé „čáry“ kimbandeirů můžou mít alespoň placebo efekt, ale bohužel občas šíří i pověry a podobají se felčarům ze středověku, kteří zakazovali nemocným lidem větrat a pouštěli jim žilou.
Přes všechny tyto údaje se odvážím věřit, že v černou a bílou magii věří 99,9% Angolanů, teda hlavně v tu černou. Fetiseiros jsou obviňováni nejen z nemocí, ale i „záhadných krádeží“, kdy svých temných sil používají ke krádeži peněz z podprsenek (které některé Angolanky používají místo podprsenek), nebo otevření dveří bez klíčů (za to za pomoci kosti z černé kočky). Fetizeiro prý není nikdo veřejně, i když občas samozřejmě požívájí své moci nejen pro sebe, ale i pro zlomyslné zákazníky. Každopádně být obviněn z čarodějnictví se může rovnat vyhnání z vesnice, nebo naopak respektu, kdy se ostatní obyvatelé obávají použití [fetizu] – kouzla proti nim.
Kimbandeiros, jsou ti „hodní“, přitom Ti, kteří ve skutečnosti můžou opravdu udělat paseku....Jsou to lidé, kteří můžou zvrátit kouzla fetizeirů, ale také tradiční léčitelé a bylinkáři – kteří pokud léčí bylinkami mohou opravdu pomoci. Ne náhodou je více kimbandeirů především tam, kde „normální lékařská“ (nebo spíš než lékařská, státní) pomoc chybí nebo je těžko dostupná. Ostatně i různé „čáry“ kimbandeirů můžou mít alespoň placebo efekt, ale bohužel občas šíří i pověry a podobají se felčarům ze středověku, kteří zakazovali nemocným lidem větrat a pouštěli jim žilou.
Pokus o výstup na Morro de Moco
Nejvyšší hora Angoly se jmenuje Morro de Moco (znamená to něco jako Soplová hora, jakkoliv nechutně to zní je to tak) a má měřit 2620 metrů. My jsme se o výstup, bohužel jen, pokusili první říjnový víkend – rychle než začne období dešťů, v období největšího tepla v Angole. Trochu bláznovství. Pokus však nebyl neúspěšný kvůli špatné kondici, ale protože kvůli špatné „navigaci“ ze strany místních a zrádně umístěnému značení, pravda měli jsme více věřit tištěnému průvodci a GPSce. Největší zrada ale asi byla, když jsme se dostali pod „kopec“ a jeden místní chlapec nám hned nabídl své průvodcovské služby. Nakonec jsme se dostali na místo, odkud je Morro de Moco nádherně vidět, lidé si tu prý dělají piknik (no místní podle počtu kravinců spíš pasou krávy) a kde jsme právě pomoc GPS zjistili, že jsme jen o 30 metrů níže – takže jsme se nakonec dostali na 2590m!
Byl to ale super výlet, po dlouhé době pod stanem, večer s táborákem, noc ve stanu – no skoro jak za mlada:
... Každopádně teď už tu správnou odpočku známe, a hora nám určitě neuteče! Příští období sucha ji zdoláme.
Byl to ale super výlet, po dlouhé době pod stanem, večer s táborákem, noc ve stanu – no skoro jak za mlada:
 |
| Pokus o Morro do Moco |
... Každopádně teď už tu správnou odpočku známe, a hora nám určitě neuteče! Příští období sucha ji zdoláme.
neděle 26. září 2010
Namibe - Bay of Tigres a Foz de Cunene
Tentokrát fotky z výletu do pouste... dosla mi baterka takze vetsina fotek neni mych, nebo aspon ne z meho fotaku.
 |
| Namibe (Baia dos Tigres) |
pondělí 13. září 2010
neděle 5. září 2010
Výběr v restauraci
Zákaznice: Fazolovou polévku
Číšnice: Nemáme
Z: Hmmm, tak sépii
Číšnice: Také nemáme
Z: Možná by bylo jednodušší říct, co máte?
Č: No máme skoro všechno
Z: Hm, tak třeba krevety... (a pak dalších 5 jídel)
Č: Nemáme (asi 5x...po 6. už měli)
Nebylo by opravdu jednodušší říct, co mají? Jinak v této restauraci měli v lístku relativně dost jídel. Pravda je, že často tam jsou třeba jen 4 jídla, a z toho mají jediné...
Doba sucha = dopa pálení
Doba sucha je v Angole využívána ke spostě věcí - práci na polích, stavbě domů (cihly z hlíny mají čas vyschnout, stejně jako dům jako celek) - ale také k vypalování luk a lesů. Smysl tohoto barbarského zvyku, který půdu připravuje o její přirozené ochránce a činí ji citelnější k různým nemocem, mi často uniká. Spálená půda není obdělávana, aspoň jsem to ještě neviděla. Někde prý dokonce pálí kvůli lovu zvěře (ehm, zvěře, přesněji tlustých krys)... důvodů bude určitě víc, tak když se to dozvím, blog aktualizuju :-)!
Přestože je pořád sucho, některá "spáleniště" už obrůstají nádherně zelenými rostlinkami (opravdu nevím, co to je :-)), a to je, na rozdíl od spálenišť, nádherné.
Angola po čtyřech měsících
Tak už jsem v Angola 4 měsíce... jaká je pro mě Angola a Angolané?
Musím říct, že ze všech zemí, co jsem v Africe navštívila mi Angola přijde nejtežší – právě kvůli místnímu obyvatelstvu. Pravda je, že Angola je ve skutečnosti bohatá země, potřeba rozvojové pomoci ze zahraničí je dost diskutabilní a spousta neziskovek Angolu už opustila či opouští. Výše HDP se však nerovná rozvoji, a místa jako je Kuemba a její vesnici opravdu pomoc potřebuje – samozřejmě především od vlastní vlády.
V celém okrese např. dosud nefunguje něco tak triviálního jako mobilní síť, ani v Kuembě samotné, kde už přitom od ledna stojí anténa. Nemocnice je jen jedna, s jediným doktorem – severokorejcem, jehož portugalština je tragická. Pořád nechápu, jak se s pacienty dorozumívá. Dále jsou v celém okrese 4 zdravotní stanoviště, kde ale skoro nic nemají a kde je pomoc hodně omezená.
Mezitím administrátor (tj. šéf celého okresu) má ve svém obýváku 2 televizory ( z toho jeden je velká plazma), dost paliva do generátoru, aby jel nepřetržitě a samozřejmě satelit... ostatně vedoucí, pardon ředitel, odboru zdraví na tom není o moc hůře, jen má jednu televizi a poněkud menší obývák. (Mimochodem je až směšné, kdo všechno může mít titul ředitel).
Poprvé v životě se mi udělalo špatně z falešnosti, nebo jak to popsat.Jednoho dne, kdy jsem ředitele zdraví v Kuembě naháněla celý den, a kdy mě nakonec poslali k němu domů (no aspoň teď můžu kritizovat jeho obývák) se mi po rozhovoru, kdy opětovně ujišťoval o spolupráci a celou dobu jsme si vyměňovali zdvořilostní fráze opravdu udělalo šoufl. Bohužel se to párkrát opakovalo, a obávám se, že další podobné chvilky mě tu ještě čekají. Bez místních papalášů se tu člověk nehne, a správně máme s nimi spolupracovat, donutit je k nějaké aktivitě, ale moc se to nedaří. Sliby se obdrží celkem snadno, horší je to s jejich realizací.
Admistrativa se často chová tak, že bychom měli udělat to, co oni nám nadiktují, když už tam chceme pracovat – přece nás tam nikdo nepotřebuje. Horší je, že se stalo, že i lidé, kterým bychom měli pomáhat, prý pomoc odmítají, tváří se, že nic nepotřebují. Mně se naštěstí nic takového zatím nestalo. Co se mi už ovšem stalo, že jsme přišli do vesnice s domluveným programem – a soba (tradiční vůdce) tam nebyl (ano, domlouvali jsme se přímo s ním), což znamenalo, že bylo po programu, bez něj to totiž nejde.
Dokonce i Afričané z jiných zemí často říkají, že Angolané jsou nepřatelští divní, jiní, blázni... prostě nechápou je tak, jako je nechápeme ani my. Potkali jsme některé Afričany, kteří sem přišli s tím, že Angola je bohatá země, kde brzo zbohatnou. Prostě stejná pohádka jako u jiných imigrantů v jiných zemích, realita je tu však mnohem drsnější než čekali.
Povahu Angolanů ale určitě ovlivnila občanská válka, která trvala skoro 30 let. Celá provincie Bié, a zvláště právě okrsek Kuemba patří k oblatem nejvíce postiženým válkou. To se určite na jejích obyvatelích podepsalo, celé generace jsou v podstatě negramotné, určitě se ztratila i spousta tradic a vědomosti předků. Potom i spousta pro nás zřejmých věcí je pro ně složitá. Navíc Portugalci patřili k nejhorším kolonizátorům, Angolané např. nemohli studovat více než pár tříd. (Ono je stejně pochybné jestli by měli Portugalci co pozitivního předat, zvláště v té době, kdy Angolu okupovali).
Na to, aby se člověk mohl stát učitelem mu přitom stačí 9 tříd (donedávno to bylo ještě méně). Jakéhokoliv kritického myšlení přitom tito učitelé (opravdu váhám jestli to nedat do uvozovek) nejsou opravdu schopni. Přesvědčila jsem se o tom nedávno, když jsme pár učitelů proškolovali, nebyli ani schopni vybrat ze seznamu aktivit ty, co by jim přišly nejvhodnější. A to prošli výběrem, a dá se předpokládat, že patří k těm lepším, co v Kuembě pracují.
No, tak to je jen takový náčrt, mohla bych pokračovat dále...moc pozitivně to asi nezní. Přesto jsem zatím pořád ráda, že tu jsem. Určitě to je dobrá zkušenost, i když je to někdy tvrdé. A snad opravdu aspoň některé lidi naučíme, že převařovat vodu za to stojí, stejně jako neházet odpadky kolem sebe, používat latrínu a po jejím použití si mýt ruce. Moje soukromé cíle – u kolika lidí by se to mělo podařit – jsou ale určitě menší než oficiálně.
P.S. Sorry, jestli je to zmatené, psala jsem to z náhlého popudu včera o půlnoci, moc jsem nespala, tak ani nejsem schopná si to po sobě přečíst :-N, a čekat se mi nechce :-N nebo by byl možná opět další měsíc bez příspěvku.
Musím říct, že ze všech zemí, co jsem v Africe navštívila mi Angola přijde nejtežší – právě kvůli místnímu obyvatelstvu. Pravda je, že Angola je ve skutečnosti bohatá země, potřeba rozvojové pomoci ze zahraničí je dost diskutabilní a spousta neziskovek Angolu už opustila či opouští. Výše HDP se však nerovná rozvoji, a místa jako je Kuemba a její vesnici opravdu pomoc potřebuje – samozřejmě především od vlastní vlády.
V celém okrese např. dosud nefunguje něco tak triviálního jako mobilní síť, ani v Kuembě samotné, kde už přitom od ledna stojí anténa. Nemocnice je jen jedna, s jediným doktorem – severokorejcem, jehož portugalština je tragická. Pořád nechápu, jak se s pacienty dorozumívá. Dále jsou v celém okrese 4 zdravotní stanoviště, kde ale skoro nic nemají a kde je pomoc hodně omezená.
Mezitím administrátor (tj. šéf celého okresu) má ve svém obýváku 2 televizory ( z toho jeden je velká plazma), dost paliva do generátoru, aby jel nepřetržitě a samozřejmě satelit... ostatně vedoucí, pardon ředitel, odboru zdraví na tom není o moc hůře, jen má jednu televizi a poněkud menší obývák. (Mimochodem je až směšné, kdo všechno může mít titul ředitel).
Poprvé v životě se mi udělalo špatně z falešnosti, nebo jak to popsat.Jednoho dne, kdy jsem ředitele zdraví v Kuembě naháněla celý den, a kdy mě nakonec poslali k němu domů (no aspoň teď můžu kritizovat jeho obývák) se mi po rozhovoru, kdy opětovně ujišťoval o spolupráci a celou dobu jsme si vyměňovali zdvořilostní fráze opravdu udělalo šoufl. Bohužel se to párkrát opakovalo, a obávám se, že další podobné chvilky mě tu ještě čekají. Bez místních papalášů se tu člověk nehne, a správně máme s nimi spolupracovat, donutit je k nějaké aktivitě, ale moc se to nedaří. Sliby se obdrží celkem snadno, horší je to s jejich realizací.
Admistrativa se často chová tak, že bychom měli udělat to, co oni nám nadiktují, když už tam chceme pracovat – přece nás tam nikdo nepotřebuje. Horší je, že se stalo, že i lidé, kterým bychom měli pomáhat, prý pomoc odmítají, tváří se, že nic nepotřebují. Mně se naštěstí nic takového zatím nestalo. Co se mi už ovšem stalo, že jsme přišli do vesnice s domluveným programem – a soba (tradiční vůdce) tam nebyl (ano, domlouvali jsme se přímo s ním), což znamenalo, že bylo po programu, bez něj to totiž nejde.
Dokonce i Afričané z jiných zemí často říkají, že Angolané jsou nepřatelští divní, jiní, blázni... prostě nechápou je tak, jako je nechápeme ani my. Potkali jsme některé Afričany, kteří sem přišli s tím, že Angola je bohatá země, kde brzo zbohatnou. Prostě stejná pohádka jako u jiných imigrantů v jiných zemích, realita je tu však mnohem drsnější než čekali.
Povahu Angolanů ale určitě ovlivnila občanská válka, která trvala skoro 30 let. Celá provincie Bié, a zvláště právě okrsek Kuemba patří k oblatem nejvíce postiženým válkou. To se určite na jejích obyvatelích podepsalo, celé generace jsou v podstatě negramotné, určitě se ztratila i spousta tradic a vědomosti předků. Potom i spousta pro nás zřejmých věcí je pro ně složitá. Navíc Portugalci patřili k nejhorším kolonizátorům, Angolané např. nemohli studovat více než pár tříd. (Ono je stejně pochybné jestli by měli Portugalci co pozitivního předat, zvláště v té době, kdy Angolu okupovali).
Na to, aby se člověk mohl stát učitelem mu přitom stačí 9 tříd (donedávno to bylo ještě méně). Jakéhokoliv kritického myšlení přitom tito učitelé (opravdu váhám jestli to nedat do uvozovek) nejsou opravdu schopni. Přesvědčila jsem se o tom nedávno, když jsme pár učitelů proškolovali, nebyli ani schopni vybrat ze seznamu aktivit ty, co by jim přišly nejvhodnější. A to prošli výběrem, a dá se předpokládat, že patří k těm lepším, co v Kuembě pracují.
No, tak to je jen takový náčrt, mohla bych pokračovat dále...moc pozitivně to asi nezní. Přesto jsem zatím pořád ráda, že tu jsem. Určitě to je dobrá zkušenost, i když je to někdy tvrdé. A snad opravdu aspoň některé lidi naučíme, že převařovat vodu za to stojí, stejně jako neházet odpadky kolem sebe, používat latrínu a po jejím použití si mýt ruce. Moje soukromé cíle – u kolika lidí by se to mělo podařit – jsou ale určitě menší než oficiálně.
P.S. Sorry, jestli je to zmatené, psala jsem to z náhlého popudu včera o půlnoci, moc jsem nespala, tak ani nejsem schopná si to po sobě přečíst :-N, a čekat se mi nechce :-N nebo by byl možná opět další měsíc bez příspěvku.
neděle 22. srpna 2010
Dovolená v Zambii
Tady jsou fotky z dovolene v Zambii.... jeden z duvodu dlouhodobe odmlky, za kterou se omlouvam. Snad brzo napisu neco vic.
Cesta východnnim Moxicem
Prvni dny v Zambii
South Luangwa National Park
Livingstone a Victoria Falls
Posledni dny v Zambii a cesta zpet (Namibii a provincii Cuando Cubango)
Cesta východnnim Moxicem
Prvni dny v Zambii
South Luangwa National Park
Livingstone a Victoria Falls
Posledni dny v Zambii a cesta zpet (Namibii a provincii Cuando Cubango)
úterý 6. července 2010
Humorné historky z Angoly
Pro sebe samotnou jsem se rozhodla začít zapisovat humorné situace, do kterých se tu já a moji kolegové a známý dostávají, protože si myslím, že by byla škoda je zapomenout. Bohužel se část humoru ztratí cestou na obrazovku, nejen mým přepisem situací, ale i absencí gest a mimiky, které jsou někdy k líčení těchto humorných chvilek (kdy Vám ovšem často do smíchu není) potřeba.
Hodiny
A: Dobrý den, víte kolik je hodin?
B: Ano (pohled na hodinky) vím! (a pokračuje dál).
Co to je? Vím ale nepovím? Nebo prostě špatně položená otázka?
Cuca
Cuca je místní angolské pivo, jediné, které se prodává v zálohovaných lahvích. Zatímco s prodejem nápojů v zálohovaných láhvích v Česku, a předpokládám i ve většině jiných zemí není problém, v Angole se to problémem stává jakmile chcete koupit tuto značku poprvé a tudíž nemáte láhve na výměnu. Jeden Čech tady v Kuitu, se rozhodl, že si koupí basu Cucy a samozřejmě žádné prázdné láhve neměl...
- Dobré odpolednu, basu Cucy, prosím.
- Máte zálohu?
- Nemám, teď jsem přijel
- No bez zálohy Vám ale basu nedám, to nejde.
- Ale jak můžu mít prázdné láhve, když jsem teprve přijel do Angoly?
- Neprve mi musíte přinést prázdné láhve, až pak Vám ta piva prodám.
- Ale já nejpreve musím nějaká piva vypít, abych měl prázdné láhve
- No ano... vypijte...
- Ale jak nemůžu, když mi to pivo neprodáte
- No bez prázdných láhví neprodám...
- Atd.
Paní Cucu v láhvích prodala asi po 6 dnech, kdy se podobný dialog opakoval... asi jí došlo, že opravdu si musi ta piva nejprve koupit plná, aby mohl mít prázdné flašky
Tento „kolega“ aspoň svého dosáhl, ne vždy se to však podaří...
Vajíčka aneb ať žije obchodní duch Angoly
Jeden den si kolega, který miluje vejce ve všech podobách (aspoň se mi to tak zdá) si chtěl koupit u pouliční prodavačky vařená vejce. Paní se ovšem nezdála bankovka, kterou jí chtěl platit.
Paní prodavačka (PP – pro ty co zkratka znamená i něco jiného, tak to asi taky sedí): Tady tu stovku nechci. Musite mi dat jinou.
Kolega (K): Ale já jinou nemám! Proč ji nechcete?
PP: Je škaredá! Nechci!
K: Jsou to angolské peníze jako každé jiné, ja opravdu nemám jiné drobné.
PP: Ale já nechci!
K. Podívejte se, vy jste obchodnice, že?
Přitakání
K: A asi chcete prodat ty vajíčka, že ano?
Opět přitakání.
K. Tak vidíte, vy chcete prodat vajíčka, já je chci koupit. Tady Vám dám ty peníze a vezmu si od Vás vajíčka
PP: Nechci!
Nevím, jak přesně dlouho to pokračovala, ale paní mu prý vajíčka neprodala.
Hodiny
A: Dobrý den, víte kolik je hodin?
B: Ano (pohled na hodinky) vím! (a pokračuje dál).
Co to je? Vím ale nepovím? Nebo prostě špatně položená otázka?
Cuca
Cuca je místní angolské pivo, jediné, které se prodává v zálohovaných lahvích. Zatímco s prodejem nápojů v zálohovaných láhvích v Česku, a předpokládám i ve většině jiných zemí není problém, v Angole se to problémem stává jakmile chcete koupit tuto značku poprvé a tudíž nemáte láhve na výměnu. Jeden Čech tady v Kuitu, se rozhodl, že si koupí basu Cucy a samozřejmě žádné prázdné láhve neměl...
- Dobré odpolednu, basu Cucy, prosím.
- Máte zálohu?
- Nemám, teď jsem přijel
- No bez zálohy Vám ale basu nedám, to nejde.
- Ale jak můžu mít prázdné láhve, když jsem teprve přijel do Angoly?
- Neprve mi musíte přinést prázdné láhve, až pak Vám ta piva prodám.
- Ale já nejpreve musím nějaká piva vypít, abych měl prázdné láhve
- No ano... vypijte...
- Ale jak nemůžu, když mi to pivo neprodáte
- No bez prázdných láhví neprodám...
- Atd.
Paní Cucu v láhvích prodala asi po 6 dnech, kdy se podobný dialog opakoval... asi jí došlo, že opravdu si musi ta piva nejprve koupit plná, aby mohl mít prázdné flašky
Tento „kolega“ aspoň svého dosáhl, ne vždy se to však podaří...
Vajíčka aneb ať žije obchodní duch Angoly
Jeden den si kolega, který miluje vejce ve všech podobách (aspoň se mi to tak zdá) si chtěl koupit u pouliční prodavačky vařená vejce. Paní se ovšem nezdála bankovka, kterou jí chtěl platit.
Paní prodavačka (PP – pro ty co zkratka znamená i něco jiného, tak to asi taky sedí): Tady tu stovku nechci. Musite mi dat jinou.
Kolega (K): Ale já jinou nemám! Proč ji nechcete?
PP: Je škaredá! Nechci!
K: Jsou to angolské peníze jako každé jiné, ja opravdu nemám jiné drobné.
PP: Ale já nechci!
K. Podívejte se, vy jste obchodnice, že?
Přitakání
K: A asi chcete prodat ty vajíčka, že ano?
Opět přitakání.
K. Tak vidíte, vy chcete prodat vajíčka, já je chci koupit. Tady Vám dám ty peníze a vezmu si od Vás vajíčka
PP: Nechci!
Nevím, jak přesně dlouho to pokračovala, ale paní mu prý vajíčka neprodala.
pátek 2. července 2010
Koiza
Koiza se správně píše coisa (koiza se to vyslovuje) a znamená to portugalsky věc. V Angole je to ovšem velmi užitečné slovo, ktere má i mužskou podobu u koizu, ta většinou nepopisuje žádnou věc mužského rodu, jak by jste si mohli myslet, ale (stejně jako koiza) kohokoliv a cokoliv na co si nemůžete vzpomenout jak se jmenuje.
Koizou jsem se stala já i mý colegové několikrát. Dokonce i na ministerstvu (zdraví) v Lunadě jsem měla příležitost slyšet jednu úřednici zdělovat svému kolegovi: „jdu představit tady tu koizu, ehm, paní Marii panu doktorovi XY“ (na titulech si tu potrpí).
Humornější jsou však situace jako:
A: Koho hledáte?
B: Ehh Koizu....
Nebo
A: Jak se jmenujete?
B: Koizuuu... (po půl minuteje sděleno i opravdové jméno).
A to si nevymýšlím, i to druhé se doopravdy stalo! Oproti tomu je nejaké ‚Podej mi tu koizu!‘ uplnou malickosti :-).
Koizou jsem se stala já i mý colegové několikrát. Dokonce i na ministerstvu (zdraví) v Lunadě jsem měla příležitost slyšet jednu úřednici zdělovat svému kolegovi: „jdu představit tady tu koizu, ehm, paní Marii panu doktorovi XY“ (na titulech si tu potrpí).
Humornější jsou však situace jako:
A: Koho hledáte?
B: Ehh Koizu....
Nebo
A: Jak se jmenujete?
B: Koizuuu... (po půl minuteje sděleno i opravdové jméno).
A to si nevymýšlím, i to druhé se doopravdy stalo! Oproti tomu je nejaké ‚Podej mi tu koizu!‘ uplnou malickosti :-).
pátek 25. června 2010
středa 16. června 2010
Bramboračka
Já: Dnes mi, prosím Tě uvař na oběd nějakou polévku.
Kuchařka Emílie: Jakou, bramborovou?
Já: Třeba bramborovou, to je jedno.
V 13 hodin:
Emilíe: Já čekám na Tebe, co mám vařit, neměli brambory, tak jsem polévku dělat nemohla...
Já: ???????????
Už si začínám zvykat (to, že nemají brambory tím nemyslím).... Každopádně Emílie je opravdu případ, který snad dlouho řešit nebudu – byla tady jen na záskok a dočasná výpomoc, tak doufám, že hlavní kuembska kuchařka chápe o něco lépe.
Kuchařka Emílie: Jakou, bramborovou?
Já: Třeba bramborovou, to je jedno.
V 13 hodin:
Emilíe: Já čekám na Tebe, co mám vařit, neměli brambory, tak jsem polévku dělat nemohla...
Já: ???????????
Už si začínám zvykat (to, že nemají brambory tím nemyslím).... Každopádně Emílie je opravdu případ, který snad dlouho řešit nebudu – byla tady jen na záskok a dočasná výpomoc, tak doufám, že hlavní kuembska kuchařka chápe o něco lépe.
Něco málo o práci
Asi bych měla informovat taky o tom, co dělám většinu času, takže o práci... Jak všichni víte, „můj“ program je o hygienické osvětě, latrínách a odpadcích. Projekt byl napsaný někdy před dvěma roky, a ne všechno se jak mně, tak i lidem okolo zdálo jak dostatečně reálné, udržitelné a potřebné. Proto jsme, spolu s asistentem projektu, kterého jsme přijali hned můj první opravdový den v práci, začali rozhovory s komunitami v Kuembě a v kuembském okrsku.
Tak jsme například zjistili, že nikde, kromě jedné vesnice, veřejné latríny vlastně vůbec nechtějí. Většina lidí v Kuembě má buď svůj vlastní záchodek, nebo používá sousedův. Lidé v menších vesnicích často chodí do „trávy“ nebo do „lesa“, protože jsou podle svých slov líní kopat svou vlastní latrínu. Podle mě je to, protože nechápou, co je na tom špatného, s.át někde v lese, obzvláště, když to sežerou jejich prasata...
Bohužel se nám občas dostáváme i odpovědi jako „vodu nepřevařujeme, víme, že bychom měli, ale dlouho to trvá/nemáme na to trpělivost/jsme liní“. To mi pak připadá jako trochu marné snažit setakovým lidem něco vysvětlovat, ale zatím to vypadá, že většina lidí o takových věcech prostě neví, a že to smysl snad má.
Teď zařizujeme školení „Komunitních agentů zdraví“, což je něco, co v jiných oblastech Angoly už víceméně funguje. Tito agenti jsou dobrovolníci, kteří jsou školeni v tom, aby mohli lidi ve svém okolí poučit jak předcházet nemocem, proč si mít ruce, jak převařovat vodu apod. V Kuembě není zatím takový „agent“ ani jeden, právě kvůli spojení a odlehlosti. Školení provedou pracovníci s provinčního zastupitelství Ministerstva zdravotnictví, ale my zprostředkujeme výběr těchto dobrovolníků v komunitách a jejich přepravu do Kuemby.
Dále máme v plánu nějaké „osvětové akce“ ve školách a v komunitách. Ve školách by to měli být učitelé, které snad připravíme nejen na to, aby o hygieně opravdu věděli, ale také na to, aby to žákům uměli podat zajímavě a přesvědčivě. K tomu se snad přidá také nějaké školení všech profesorů, protože jsem přesvědčená, že ne všichni se chovají tak, aby dětem mohli být opravdu příkladem. V komunitách by pak měli pracovat tzv. Komunitní "rozvíječky", doufáme, že to budou spíš ženy, a že nějaké schopné a cestování ochotné ženské najdeme.
Mezitím se snažím také zjistit, jestli opravdu budeme někde stavět záchodky (v jedné vesnici hned u Kuemby by o to prý opravdu stály) a jak můžeme spolupracovat s firmou, která se má starat o odpadky (ale pravidelně nedostává od vlády peníze, a ještě ani nedistribuovala většinu barelů, kam by místní měli odpad házet).
Nejtěžší ze všech nových věcí je ovšem být nadřízenou. Jedna část tohoto „úkolu“ by byla složitá i v Evropě, třeba vymýšlet práci asistentovi, který trpí i tím, že má něco kopírovat (fakt to nedává), a na počítači neumí ani ťuk. Naštěstí mezi lidmi v komunitách se opravdu pohybuje skvělě a jde mu také řídit nějaké další místní (tj. kuembské) zaměstnance (jako třeba řidiče motorky). Jenže pak je tu to, co v Evropě jde tak nějak snadněji – přístup lidí k práci (v tom je naštěstí právě ten asistent bez problémů), občas ve snaze „napálit bělocha“. No je to určitě dobrá škola...
Tak jsme například zjistili, že nikde, kromě jedné vesnice, veřejné latríny vlastně vůbec nechtějí. Většina lidí v Kuembě má buď svůj vlastní záchodek, nebo používá sousedův. Lidé v menších vesnicích často chodí do „trávy“ nebo do „lesa“, protože jsou podle svých slov líní kopat svou vlastní latrínu. Podle mě je to, protože nechápou, co je na tom špatného, s.át někde v lese, obzvláště, když to sežerou jejich prasata...
Bohužel se nám občas dostáváme i odpovědi jako „vodu nepřevařujeme, víme, že bychom měli, ale dlouho to trvá/nemáme na to trpělivost/jsme liní“. To mi pak připadá jako trochu marné snažit setakovým lidem něco vysvětlovat, ale zatím to vypadá, že většina lidí o takových věcech prostě neví, a že to smysl snad má.
Teď zařizujeme školení „Komunitních agentů zdraví“, což je něco, co v jiných oblastech Angoly už víceméně funguje. Tito agenti jsou dobrovolníci, kteří jsou školeni v tom, aby mohli lidi ve svém okolí poučit jak předcházet nemocem, proč si mít ruce, jak převařovat vodu apod. V Kuembě není zatím takový „agent“ ani jeden, právě kvůli spojení a odlehlosti. Školení provedou pracovníci s provinčního zastupitelství Ministerstva zdravotnictví, ale my zprostředkujeme výběr těchto dobrovolníků v komunitách a jejich přepravu do Kuemby.
Dále máme v plánu nějaké „osvětové akce“ ve školách a v komunitách. Ve školách by to měli být učitelé, které snad připravíme nejen na to, aby o hygieně opravdu věděli, ale také na to, aby to žákům uměli podat zajímavě a přesvědčivě. K tomu se snad přidá také nějaké školení všech profesorů, protože jsem přesvědčená, že ne všichni se chovají tak, aby dětem mohli být opravdu příkladem. V komunitách by pak měli pracovat tzv. Komunitní "rozvíječky", doufáme, že to budou spíš ženy, a že nějaké schopné a cestování ochotné ženské najdeme.
Mezitím se snažím také zjistit, jestli opravdu budeme někde stavět záchodky (v jedné vesnici hned u Kuemby by o to prý opravdu stály) a jak můžeme spolupracovat s firmou, která se má starat o odpadky (ale pravidelně nedostává od vlády peníze, a ještě ani nedistribuovala většinu barelů, kam by místní měli odpad házet).
Nejtěžší ze všech nových věcí je ovšem být nadřízenou. Jedna část tohoto „úkolu“ by byla složitá i v Evropě, třeba vymýšlet práci asistentovi, který trpí i tím, že má něco kopírovat (fakt to nedává), a na počítači neumí ani ťuk. Naštěstí mezi lidmi v komunitách se opravdu pohybuje skvělě a jde mu také řídit nějaké další místní (tj. kuembské) zaměstnance (jako třeba řidiče motorky). Jenže pak je tu to, co v Evropě jde tak nějak snadněji – přístup lidí k práci (v tom je naštěstí právě ten asistent bez problémů), občas ve snaze „napálit bělocha“. No je to určitě dobrá škola...
neděle 6. června 2010
Prvních 10 dní v Kuembě
Tak jsem to přežila. Deset dní strávených bez možností komunikovat s vnějším světem. Bez internetu a bez mobilu, já zavíslák na to vědět, co se kde děje, a co všichni dělají a jak se mají...
Těch deset dní jsem nejen přežila, ale strávila dobře. Pravda je, že většinu doby tam byl někdo další z Čechů, ale ten večer, kdy jsem tam byla "sama", jsem byla ráda, že můžu zalézt do postele s knížkou a pustit si nějaký film. Tak jen doufám, že tak to bude i ty další dny, i když, možná, kdybych se trochu nudila a měla čas si dopředu připravit text pro tento blog, tak by Vám to nevadilo. A aspoň by jste četli něco zajímavého... :-)
Těch deset dní jsem nejen přežila, ale strávila dobře. Pravda je, že většinu doby tam byl někdo další z Čechů, ale ten večer, kdy jsem tam byla "sama", jsem byla ráda, že můžu zalézt do postele s knížkou a pustit si nějaký film. Tak jen doufám, že tak to bude i ty další dny, i když, možná, kdybych se trochu nudila a měla čas si dopředu připravit text pro tento blog, tak by Vám to nevadilo. A aspoň by jste četli něco zajímavého... :-)
pátek 4. června 2010
pondělí 24. května 2010
Jídelníček
Na přání se rozepíšu o jídelníčku. Myslím zatím, že moje představa je neúplná, protože jsem nebyla zatím v Kuembě déle než 2 noci, a přece jen to bude jiné stravovat se v Kuembě a v Kuito... (Ano, už jsem ochutnala antilopu. Není to vůbec špatné maso, i když pravda záleží i na úpravě, a počítám s tím, že vzhledem k tomu, že ho připravují pořád stejně, že se mi brzo přejí.).
Momentálně jen doufám, že budu patřit k těm lidem, co jsou jídlem jeho nedostatky (kvalitativními, ne kvantitativními) spíše méně frustrováni...
Na snídani máme většinou místní bílé housky, které se prý nepřejí ani po roce (pozitivní to zpráva), na housku většinou to, co se zrovna dá sehnat. V Luandě, nebo třeba v Benguele, si člověk může vybírat, tady je rád, že sežene aspoň veselou krávu, nebo třeba máslo... kolikrát ani tohle není a zbývá tak nějaky pochybný margarín, marmeláda nebo paštika... věčná varianta je suchý chleba .
Oběd nám v Kuitu i v Kuembě vaří kuchařky... znají už i nějaká česká jídla, jako třeba bramboráky (ty jsem zatím nezkusila) a většinou míváme dokonce i polévku a k druhému salát. Někdy se jim jídlo podaří líp, jindy je to horší, ale tak už to chodívá. K večeři většinou míváme zbytky z oběda, nebo třeba chleba s něčím (podobně jako u snídaně) nebo třeba salát...
Oběd v Kuembě - no měla jsem zatím 2 krát cambambi (antilopa) s rýží a jednou špagety s omáčkou s hovězím masem z konzervy. Obávám se, že obojí bude patřit k častým pokrmům, zvlášť pokud si nezvyknu rychle plánovat dopředu a vozit zásoby.
Ale abych si pořád jen nestěžovala – např. Rajčata či mrkev jsou tady lepší než kdekoliv jinde (kromě těch co si člověk utrhne přímo na zahrádce). Banány a jiné tropické ovoce taky samozřejmě předčí cokoliv stejného druhu koupené v ČR.
Momentálně jen doufám, že budu patřit k těm lidem, co jsou jídlem jeho nedostatky (kvalitativními, ne kvantitativními) spíše méně frustrováni...
Na snídani máme většinou místní bílé housky, které se prý nepřejí ani po roce (pozitivní to zpráva), na housku většinou to, co se zrovna dá sehnat. V Luandě, nebo třeba v Benguele, si člověk může vybírat, tady je rád, že sežene aspoň veselou krávu, nebo třeba máslo... kolikrát ani tohle není a zbývá tak nějaky pochybný margarín, marmeláda nebo paštika... věčná varianta je suchý chleba .
Oběd nám v Kuitu i v Kuembě vaří kuchařky... znají už i nějaká česká jídla, jako třeba bramboráky (ty jsem zatím nezkusila) a většinou míváme dokonce i polévku a k druhému salát. Někdy se jim jídlo podaří líp, jindy je to horší, ale tak už to chodívá. K večeři většinou míváme zbytky z oběda, nebo třeba chleba s něčím (podobně jako u snídaně) nebo třeba salát...
Oběd v Kuembě - no měla jsem zatím 2 krát cambambi (antilopa) s rýží a jednou špagety s omáčkou s hovězím masem z konzervy. Obávám se, že obojí bude patřit k častým pokrmům, zvlášť pokud si nezvyknu rychle plánovat dopředu a vozit zásoby.
Ale abych si pořád jen nestěžovala – např. Rajčata či mrkev jsou tady lepší než kdekoliv jinde (kromě těch co si člověk utrhne přímo na zahrádce). Banány a jiné tropické ovoce taky samozřejmě předčí cokoliv stejného druhu koupené v ČR.
Kuemba
Tak konečně plním jeden z mnoha slibů o tom, co sem napíšu, a zmíním se o Kuembě - místu kde má být implementován "můj projekt".
Kuemba (nebo také Cuemba, to je ovšem prý kolonizátorksý pravopis) je hlavním městem stejnojmenného okrsku a na cestě do provnincie Moxico (která je rozlehlejší než bývalé Československo). Nicméně, si Kuembu jako město opravdu nepředstavujte. Má sice nemocnici (s jedním, severokorejským lékařem), policejní stanici, a nějaké úřady, ale jinak o nic více než kterákoliv vesnice v okolí. Právě kousek od nemocnice a policejní stanice má Člověk v tísni kancelář i s nějakými prostory na přespání, ale já budu bydlet asi 10 minut od kanceláře, v Agrárním centru, kousek od řeky a krásných vodopádů... Fotky dodám časem.
To je zatím o Kuembě vše. Určitě Vám napíšu více, až budu mít nějaké historky k vyprávění (i když grilování antilopy s Šimonem Pánkem a vyprávění místních o občanské válce a období kolonizace bylo taky zajímavé).
Hele a dejte mi vědět, co Vás třeba zajímá, snad to bude s tím časem o krapánek lepší.
Kuemba (nebo také Cuemba, to je ovšem prý kolonizátorksý pravopis) je hlavním městem stejnojmenného okrsku a na cestě do provnincie Moxico (která je rozlehlejší než bývalé Československo). Nicméně, si Kuembu jako město opravdu nepředstavujte. Má sice nemocnici (s jedním, severokorejským lékařem), policejní stanici, a nějaké úřady, ale jinak o nic více než kterákoliv vesnice v okolí. Právě kousek od nemocnice a policejní stanice má Člověk v tísni kancelář i s nějakými prostory na přespání, ale já budu bydlet asi 10 minut od kanceláře, v Agrárním centru, kousek od řeky a krásných vodopádů... Fotky dodám časem.
To je zatím o Kuembě vše. Určitě Vám napíšu více, až budu mít nějaké historky k vyprávění (i když grilování antilopy s Šimonem Pánkem a vyprávění místních o občanské válce a období kolonizace bylo taky zajímavé).
Hele a dejte mi vědět, co Vás třeba zajímá, snad to bude s tím časem o krapánek lepší.
čtvrtek 13. května 2010
Víkend v Benguele
Tak ještě než Vám něco napíšu o Kuitu, tak Vám musím popsat víkend u mooořeee.
Z Kuita jsme vyrazili ráno autobusem, který se ani během cesty (a že nezastavoval málo), nezaplnil. Pro ty co chtějí ještě pořád za mnou do Angoly přijet, cesta stála asi 500 Káčé. A trvala asi 9 hodin, prý déle než obvykle.
Každopádně cesta byla, opět, nádherná. Krajina v Angole je opravdu krásná. Jinak nejsilnější zážitek z cesty je asi čůrání jedné paní přímo za domem (poslala nás tam samaú, pomalu uprostřed vesnice :-). Sranda byla taky, kdž jsme zjistili, že zastávku do Benguely už jsme přejeli a míříme až do Lobita. Zjistili jsme totiž, že nejsem sami, s námi vystoupilo ještě dalších asi 15 lidí.
V Benguele nás čekal český přítel naší španělské kolegyně (národnosti jsem si nespletla, ona teda přímo kolegyně není, to ale třeba vysvětlím někdy později) a odvezl nás z Benguely na modrou pláž - praia azur. Přijeli jsme před setměním a bylo to úžasné, večerní piknik na pláži taky.
Ráno bylo o něco horší, příliv vyplavil nejednu nepěknost... popisovat to raději nebudu. Každopádně to byla pěkná neděla, kterou jsme zakončili "barbecue" v Benguele. Ráno nás čekalo vyzvedávání tiskárny, která měla být zpravená a nebyla... a cesta zpět.
Z Kuita jsme vyrazili ráno autobusem, který se ani během cesty (a že nezastavoval málo), nezaplnil. Pro ty co chtějí ještě pořád za mnou do Angoly přijet, cesta stála asi 500 Káčé. A trvala asi 9 hodin, prý déle než obvykle.
Každopádně cesta byla, opět, nádherná. Krajina v Angole je opravdu krásná. Jinak nejsilnější zážitek z cesty je asi čůrání jedné paní přímo za domem (poslala nás tam samaú, pomalu uprostřed vesnice :-). Sranda byla taky, kdž jsme zjistili, že zastávku do Benguely už jsme přejeli a míříme až do Lobita. Zjistili jsme totiž, že nejsem sami, s námi vystoupilo ještě dalších asi 15 lidí.
V Benguele nás čekal český přítel naší španělské kolegyně (národnosti jsem si nespletla, ona teda přímo kolegyně není, to ale třeba vysvětlím někdy později) a odvezl nás z Benguely na modrou pláž - praia azur. Přijeli jsme před setměním a bylo to úžasné, večerní piknik na pláži taky.
Ráno bylo o něco horší, příliv vyplavil nejednu nepěknost... popisovat to raději nebudu. Každopádně to byla pěkná neděla, kterou jsme zakončili "barbecue" v Benguele. Ráno nás čekalo vyzvedávání tiskárny, která měla být zpravená a nebyla... a cesta zpět.
středa 12. května 2010
Prvni dny a prvni dojmy
Tak je první týden a pár dní za mnou a konečně se dostávám k tomu, abych aktualizovala blog a alespoň trochu Vás o Angole informovala .
Cesta Luandou se, jak víte trochu protáhla, prostě pravá Afrika, nefungovalo žádné auto, které by pro nás mohlo spolehlivě dojet.
Luanda se mi moc nelíbila. Ne, že by se přílíš lišila od jiných afrických měst, ale prostě tam kromě prachu a odpadků nic moc nenajdete. Architektura je jiná než v těch místech, která jsem dosud navštívila, ale spiíš k horšímu (v Monrovii najdete určitě více yničených domů, ale vetšinou je to válkou, zatímco v Luandě jsou to spíše zchátralé paneláky, na Afriku až moc vysoké, zchátralé časem. Nenašla jsem, žádné zákoutí, které by pro mě mělo své kouzlo, i když jsem nenavštívila prý jedinou navštívení hodnou část Luandy - Ilhu (1. pád Ilha, čteno ilja – tedy ostrov. Ve skutečnosti je to dlouhý úzký poloostrov).
Každopádně cesta do Kuita mě nadchla. Ani ne tak teda první odpoledne, kdy jsme se dostávali přes zácpy z Luandy a přilehlých urbanizací, ale hlavně druhý den ráno, z Quibaly dále do Kuita. Cestovali jsme horami ponořenými v mracích a občas mraky samotnými, zrána mezi spoustou baobabů (nikdy jsem jich tolik naráz neviděla), kterých ubývalo tak, jak jsme stoupali nahoru – Kuito totiž leží v nadmořské výšce asi 1 800 m.n.mořem (Cuemba je o níže, 1 300m.n.m).
Věšinu cesty jsme jelipohodlně a rychle, až na místa, kde jsme přibržďovali kvůli kráterům, které vznikly kvůli přeplněným kamionům, silným lijákům v období dešťů a především asi díky nekvalitní práci Číňanů, kteří šetří na asfaltu. Ta cesta je totiž teprve několik měsíců stará...nebo spíše nová.
TO BE CONTINUED.
pátek 23. dubna 2010
Posledni den v OI
Ze bych byla na blogovani tak rychle zavisla? Je mi smutno, a komu si postezuju? No prece vsem na blogu :-).
A co se deje? Dnes je muj posledni den v praci... vybydlene uz to tam vypada celkem dlouho, zdi zdobi leda tak obrysy prachu ,ktere se za ty roky usadil kolem nasi "dekorace", police taky zeji prazdnoutou nejaky ten den, ale dnes jsem uz opravdu predala pocitac a klice a rozloucila s praci, kolegy a skvelym sefem...
Je mi smutno. A v Sigüenze mi zbyvaji jen dva dny a ceka me louceni s celym mestem.
A co se deje? Dnes je muj posledni den v praci... vybydlene uz to tam vypada celkem dlouho, zdi zdobi leda tak obrysy prachu ,ktere se za ty roky usadil kolem nasi "dekorace", police taky zeji prazdnoutou nejaky ten den, ale dnes jsem uz opravdu predala pocitac a klice a rozloucila s praci, kolegy a skvelym sefem...
Je mi smutno. A v Sigüenze mi zbyvaji jen dva dny a ceka me louceni s celym mestem.
čtvrtek 15. dubna 2010
Faze prvni: priprava
Skoro tak dlouho jak vim, ze pojedu na rok do Angoly, me lide bombarduji dotazy, zda jsem uz pripravena. Po pravde, ani nevim, co to znamena "byt pripravena", myslim, ze me ceka spousta veci o kterych ani netusim a na ktere se ani pripravit nelze.
Vetsina mé momentalni pripravy spociva v tom nejak zdarne uzavrit mou dosavadni cinnost v me dosavadni praci, a muj dosavadni pobyt v me "nove - a ted jiz stare vlasti". To že ze Sigüenzy odchazim ma i takove nasledky jako uzavreni kancelare, a prestehovani mych dosavadnich spolubydlicich -to prilis neusnadnuje situaci a cas se stava nedostatkovym zbozim (hm... ale mam cas psat blog, tak to asi jeste tak zle nebude :-)).
Vetsina mé momentalni pripravy spociva v tom nejak zdarne uzavrit mou dosavadni cinnost v me dosavadni praci, a muj dosavadni pobyt v me "nove - a ted jiz stare vlasti". To že ze Sigüenzy odchazim ma i takove nasledky jako uzavreni kancelare, a prestehovani mych dosavadnich spolubydlicich -to prilis neusnadnuje situaci a cas se stava nedostatkovym zbozim (hm... ale mam cas psat blog, tak to asi jeste tak zle nebude :-)).
Priznavam se ovsem, ze se do Angoly tesim, takze se snazim dozvedet co nejvic, jak to tam vypada, jake je tam pocasi, co se tam ji, kolik tam vse stoji (posledni me teda uprimne desi, pro ty, co jsem je jeste neinformovala - Angola je pro expaty nejdrazsi zemi na svete!). Hledám na webu fotky, abych videla, jak to vypada v Kuitu i Cuembe, a abych se presvedcila, ze se opravdu musim behem toho roku, co tam budu, podivat do provincie Namibe.
Horsi je to s "praktickou" pripravou. Seznamu mam nekonecne. Seznamy toho, co se pred odjezdem musi zaridit a super - vele - nej - dulezitejsich veci, celkem zvladam. Seznamy veci, ktere bych si mela ale vzit s sebou naopak nezvladam. Teda ono uz spis sepisovani tehto seznamu vypada tak, ze si nekde s vykrikem "vatove tycinky do usi", "antibiotika!" na neco veleduleziteho vzpomenu, nekam to narychlo napisu a hned ten prislusny papirek nekde zalozim, ztratim, zapomenu (opravdu jich je tolik, ze si i zvladam vybrat co s tim).
K priprave patri i zvladani, nekdy témer hysterickych pratel, dozadujicich se toho mi koupit darek. Ty, co se nenechaji presvedcit, ze na ne i bez darku nezapomenu, se aspon snazim mirnit s tim, ze opravdu do Angoly nepotrebuju dalsi nausnice nebo retizek, at mi radeji koupi neco praktickeho, ze i takovy opalovaci krem mi pomuze je pripomenout a aspon si ho urcite vezmu s sebou. *
No, ale prestanu mudrovat a radeji se jdu ¨pripravovat¨ ;-).
* Pozn: Ale prosím, Ti co v planu zadny darek nemeli, tak to nemente!!! Uz nic neprijimam :-).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
