Jídelníček

Na přání se rozepíšu o jídelníčku. Myslím zatím, že moje představa je neúplná, protože jsem nebyla zatím v Kuembě déle než 2 noci, a přece jen to bude jiné stravovat se v Kuembě a v Kuito... (Ano, už jsem ochutnala antilopu. Není to vůbec špatné maso, i když pravda záleží i na úpravě, a počítám s tím, že vzhledem k tomu, že ho připravují pořád stejně, že se mi brzo přejí.).
Momentálně jen doufám, že budu patřit k těm lidem, co jsou jídlem jeho nedostatky (kvalitativními, ne kvantitativními) spíše méně frustrováni...
Na snídani máme většinou místní bílé housky, které se prý nepřejí ani po roce (pozitivní to zpráva), na housku většinou to, co se zrovna dá sehnat. V Luandě, nebo třeba v Benguele, si člověk může vybírat, tady je rád, že sežene aspoň veselou krávu, nebo třeba máslo... kolikrát ani tohle není a zbývá tak nějaky pochybný margarín, marmeláda nebo paštika... věčná varianta je suchý chleba .
Oběd nám v Kuitu i v Kuembě vaří kuchařky... znají už i nějaká česká jídla, jako třeba bramboráky (ty jsem zatím nezkusila) a většinou míváme dokonce i polévku a k druhému salát. Někdy se jim jídlo podaří líp, jindy je to horší, ale tak už to chodívá. K večeři většinou míváme zbytky z oběda, nebo třeba chleba s něčím (podobně jako u snídaně) nebo třeba salát...
Oběd v Kuembě - no měla jsem zatím 2 krát cambambi (antilopa) s rýží a jednou špagety s omáčkou s hovězím masem z konzervy. Obávám se, že obojí bude patřit k častým pokrmům, zvlášť pokud si nezvyknu rychle plánovat dopředu a vozit zásoby.
Ale abych si pořád jen nestěžovala – např. Rajčata či mrkev jsou tady lepší než kdekoliv jinde (kromě těch co si člověk utrhne přímo na zahrádce). Banány a jiné tropické ovoce taky samozřejmě předčí cokoliv stejného druhu koupené v ČR.

Fotky

Kuemba

Tak konečně plním jeden z mnoha slibů o tom, co sem napíšu, a zmíním se o Kuembě - místu kde má být implementován "můj projekt".

Kuemba (nebo také Cuemba, to je ovšem prý kolonizátorksý pravopis) je hlavním městem stejnojmenného okrsku a na cestě do provnincie Moxico (která je rozlehlejší než bývalé Československo). Nicméně, si Kuembu jako město opravdu nepředstavujte. Má sice nemocnici (s jedním, severokorejským lékařem), policejní stanici, a nějaké úřady, ale jinak o nic více než kterákoliv vesnice v okolí. Právě kousek od nemocnice a policejní stanice má Člověk v tísni kancelář i s nějakými prostory na přespání, ale já budu bydlet asi 10 minut od kanceláře, v Agrárním centru, kousek od řeky a krásných vodopádů... Fotky dodám časem.


To je zatím o Kuembě vše. Určitě Vám napíšu více, až budu mít nějaké historky k vyprávění (i když grilování antilopy s Šimonem Pánkem a vyprávění místních o občanské válce a období kolonizace bylo taky zajímavé).

Hele a dejte mi vědět, co Vás třeba zajímá, snad to bude s tím časem o krapánek lepší.

Víkend v Benguele

Tak ještě než Vám něco napíšu o Kuitu, tak Vám musím popsat víkend u mooořeee.
Z Kuita jsme vyrazili ráno autobusem, který se ani během cesty (a že nezastavoval málo), nezaplnil. Pro ty co chtějí ještě pořád za mnou do Angoly přijet, cesta stála asi 500 Káčé. A trvala asi 9 hodin, prý déle než obvykle.

Každopádně cesta byla, opět, nádherná. Krajina v Angole je opravdu krásná. Jinak nejsilnější zážitek z cesty je asi čůrání jedné paní přímo za domem (poslala nás tam samaú, pomalu uprostřed vesnice :-). Sranda byla taky, kdž jsme zjistili, že zastávku do Benguely už jsme přejeli a míříme až do Lobita. Zjistili jsme totiž, že nejsem sami, s námi vystoupilo ještě dalších asi 15 lidí.

V Benguele nás čekal český přítel naší španělské kolegyně (národnosti jsem si nespletla, ona teda přímo kolegyně není, to ale třeba vysvětlím někdy později) a odvezl nás z Benguely na modrou pláž - praia azur. Přijeli jsme před setměním a bylo to úžasné, večerní piknik na pláži taky.

Ráno bylo o něco horší, příliv vyplavil nejednu nepěknost... popisovat to raději nebudu. Každopádně to byla pěkná neděla, kterou jsme zakončili "barbecue" v Benguele. Ráno nás čekalo vyzvedávání tiskárny, která měla být zpravená a nebyla... a cesta zpět.

Prvni dny a prvni dojmy

Tak je první týden a pár dní za mnou a konečně se dostávám k tomu, abych aktualizovala blog a alespoň trochu Vás o Angole informovala .
Cesta Luandou se, jak víte trochu protáhla, prostě pravá Afrika, nefungovalo žádné auto, které by pro nás mohlo spolehlivě dojet.
Luanda se mi moc nelíbila. Ne, že by se přílíš lišila od jiných afrických měst, ale prostě tam kromě prachu a odpadků nic moc nenajdete. Architektura je jiná než v těch místech, která jsem dosud navštívila, ale spiíš k horšímu (v Monrovii najdete určitě více yničených domů, ale vetšinou je to válkou, zatímco v Luandě jsou to spíše zchátralé paneláky, na Afriku až moc vysoké, zchátralé časem. Nenašla jsem, žádné zákoutí, které by pro mě mělo své kouzlo, i když jsem nenavštívila prý jedinou navštívení hodnou část Luandy - Ilhu (1. pád Ilha, čteno ilja – tedy ostrov. Ve skutečnosti je to dlouhý úzký poloostrov).

Každopádně cesta do Kuita mě nadchla. Ani ne tak teda první odpoledne, kdy jsme se dostávali přes zácpy z Luandy a přilehlých urbanizací, ale hlavně druhý den ráno, z Quibaly dále do Kuita. Cestovali jsme horami ponořenými v mracích a občas mraky samotnými, zrána mezi spoustou baobabů (nikdy jsem jich tolik naráz neviděla), kterých ubývalo tak, jak jsme stoupali nahoru – Kuito totiž leží v nadmořské výšce asi 1 800 m.n.mořem (Cuemba je o níže, 1 300m.n.m).
Věšinu cesty jsme jelipohodlně a rychle, až na místa, kde jsme přibržďovali kvůli kráterům, které vznikly kvůli přeplněným kamionům, silným lijákům v období dešťů a především asi díky nekvalitní práci Číňanů, kteří šetří na asfaltu. Ta cesta je totiž teprve několik měsíců stará...nebo spíše nová.

TO BE CONTINUED.